Určitě některým z vás říká něco jméno Pavel Říčan, či Jaro Křivohlavý. Tuším že v sedmdesátých či osmdesátých letech minulého století jsme od nich mohli čítat zajímavé populární knihy o psychologii osobnosti, pamatuji si snad dobře název jedné z nich: „Já a ty, konflikty mezi lidmi“. Protože nás přístup těchto autorů zajímal, dopátrali jsme se, že se jedná o spolubratry – laiky z českobratrské církve evangelické. Dodnes vzpomínám na to, jak dr. Jaro Křivohlavý (který se svým typickým smyslem pro humor líčil, jak mu česká pošta dodala i dopis, kde byl titulován jako Podzim Křivonohý) při jedné přednášce vyprávěl o nutnosti soužití generací. Mám dojem, že sám se svými dětmi a vnoučaty své zásady také uskutečňoval. Tehdy uváděl, jak je důležité, aby vnoučata komunikovala s prarodiči, aby je viděla stárnout, pomáhat jim v nemoci a klidně i byla účastna jejich odchodu z tohoto světa. Jen tak, říkal, máme naději, že další a další generace nebudou odkládány do léčeben, že je děti a vnoučata budou navštěvovat a dělat jim radost v naději, že za pár let se i o ně někdo postará.

Záznam pořadu:

 Říkám to dnes právě proto, že jsme se po několika desetiletích dostali nejen u nás, ale v podstatě v celé Evropě do situace, kdy takovéto vztahy mizí. Můžeme s bolestí mluvit o rostoucím počtu pohřbů bez rozloučení, o nezájmu o rodiče a prarodiče, ale také o obtížném předávání hodnotových systémů a svědectví o víře. Nechci ale moralizovat, spíše upozornit na jednu z možných příčin a jeden z možných následků tohoto stavu. Kompetentní k podrobné analýze jsou psychologové, sociologové a další profese. Osobně chci jen nabídnout k zamyšlení dvě poznámky:

Jednou z možných příčin tohoto separování lidí a generací je prostě pokles porodnosti, skutečnost, že řada lidí nemá děti vůbec, ať ze zdravotních, či jiných důvodů. Možná právě takoví lidé mají obrovské nadání, které všemi silami dají do služeb svého života, své kariéry, méně pak do služeb lidí kolem sebe. Svědkem budiž tzv. lídři Evropy, tedy výrazné politické osobnosti, které ovlivňují vývoj Evropy. Víc jak polovina z nich nemá děti. Neodsuzuji to, mám pro to do jisté míry pochopení. Ale i seberealizace má svoje úskalí.

Z toho vyplývá i nemilý důsledek, jehož jsme svědky v politickém a společenském životě. Jakoby vymizela myšlenka na kontinuitu, na dlouhodobé projekty, na život dětí a vnoučat a dalších generací. Zdá se, že náš politický život se smrštil na krátká volební období a řadu opatření nevidíme v dlouhodobé perspektivě. Že bude lidem chybět voda, že bude znečištěno nevratně životní prostředí, že přijdeme o stovky hektarů krásné orné půdy kvůli stavbám obřích skladů zbytečností, na to málo myslíme.

Snad až za čas pochopíme, v čem spočívá skutečné štěstí. Mít rodinu, přátele, smysluplnou práci  a také přijmout slova svatého Augustina, který mluví o svém srdci, které je nepokojné, dokud nespočine v Bohu.

Pro Radio Proglas
+Dominik kardinál Duka

Příspěvek nahrán pro Radio Proglas. Vysílá se pravidelně v sobotu v 7.30 a 18.20, reprízuje v neděli v noci v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.