Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, v těchto dnech můžete v médiích číst nebo slyšet různé příspěvky o synodě o rodině, která se koná ve Vatikánu. Pozornosti se jí dostává nejen pro téma rodiny, ale také kvůli odlišným postojům k otázce lidí, kteří už absolvovali manželství, byli například civilně rozvedeni nebo jejich manželství nebylo církevně anulováno a oni v dalším manželském svazku chtějí přistupovat k přijímání, tedy přijímat eucharistii. 

Čtěte také: Patří ženy jen do kuchyně? ptá se kardinál Dominik Duka

Je až s podivem, kolik „starostí“ o tyto otázky najednou má svět obklopující církev jen proto, že tato otázka je bolestivá a bude na synodě projednávána. Média také ne vždy dobře chápou naši nauku o manželství a to, v čem je vlastně problém. Pokusím se to shrnout. 

Církev má manželství v obrovské úctě a učí, že je nerozlučitelné. Bylo-li uzavřeno svobodně, poučeně a mezi lidmi, kteří znají náležitosti svého stavu, pak nelze z církevního pohledu takové svátostně uzavřené manželství rozvést, ale jen rozloučit. Manželství však dále trvá, je to jakýsi čas na nadechnutí, které může manžele znovu usmířit a dát dohromady. 

Církevní soudy však mohou za určitých okolností prohlásit manželství za neplatné od samého počátku. To svět vnímá jako analogii civilního rozvodu. 

Takový člověk může mít za přesně daných podmínek svatbu v kostele, uzavřít svátostné manželství. To ovšem není dalším manželstvím, protože to původní bylo neplatné. Předchozí soužití je plně uznáváno a všechny úkony jsou nadále respektovány, například legitimita dětí. 

Křesťan, který se nechá rozvést jen civilně a jeho svátostné manželství trvá, uzavře někdy civilně nové manželství. To mu v životě církve přináší komplikace. Žije vlastně v hříchu s někým, s kým není pravoplatně sezdán, nemůže přistupovat k přijímání eucharistie. Synoda pak vede diskuzi o tom, zda by se dala situace takových lidí nějak řešit, aby jejich bolest z neúplné účasti na životě církve byla zmenšena.