Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, už jsem ve věku, kdy se musím ptát, kdo se o mě ve stáří postará. Ano, mám svou řeholní rodinu, kterou je dominikánský řád, takže počítám, že bratři o mě budou pečovat i v nemoci a bezmoci. Je tu však spousta mých vrstevníků, kteří nemají rodiny, nebo jsou jejich děti daleko, případně není možné, aby si k sobě staré rodiče vzaly. Není to z lhostejnosti, ale spíš z možností, které nemají. 

V jednom z posledních průzkumů společnosti Sodexo se ukázalo, že 50 % lidí si myslí, že se o sebe ve stáří postará samo, 45 % doufá, že se o ně postarají děti a jeden ze 100 si myslí, že se postará stát. 

Čtěte také: Dominik Duka: Demografický vývoj nelze předvídat

Většina lidí se na stáří a úbytek sil nepřipravuje. Dvě pětiny se připravují materiálně, spoří. Co se týká důchodu, třetina lidí se na něj těší a třetina obává. V důchodu se lidé chtějí věnovat turistice, cestování, rodině, přátelům a na posledním místě chtějí sledovat televizi. 

To jsou výsledky průzkumu, nikoliv moje nápady. Je určitě krásné, že téměř polovina lidí vkládá naději ve své potomky. Ti se mohou starat přímo nebo zprostředkovaně tak, že zajistí rodičům odbornou péči. Vždyť každý by chtěl dožít doma, obklopen věcmi a lidmi, kteří jej léta provázejí, nikoliv v nějakém zařízení. 

Naše populace stárne, za pár desetiletí bude asi výjimkou potkat na ulici převahu mladých lidí. Myslím, že na tuto situaci se musí připravovat i naše církev. Nemůžeme opomíjet generaci babiček a dědečků a tvrdit, že jen promladé je třeba dělat vše. Nejde jistě jen o budování dalších a dalších domovů pro seniory, ale spíš o provozování organizací, které pomohou starším lidem setrvat ve svých domovech. I když jim bude ubývat sil, obklopeni důvěrně známým prostředím a s pomocí lidí, kteří jim uklidí, přivezou jídlo a jsou schopni si s nimi i povídat, by měli mít ve stáří radost. To bych přál nám všem.