Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, Výročí 28. října je u nás tradičně slaveno jako den vzniku Československa, u jehož zrodu stál Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Rastislav Štefánik. Ten, kdo trochu zná dějiny, jistě ví, že to nebylo zdaleka tak přímočaře jednoduché a že představa o samostatném státním útvaru získávala na obrysech teprve během první světové války. 

Čtěte také: Dominik Duka: Je třeba odlišit vlastenectví od vlastenčení

Jestliže monarchie byla vnímána jako „žalář národů“, nebylo na tom carské Rusko o nic lépe. Rozhodně nebylo svobodomyslnou zemí, do které by se dalo utéci. Možná i proto měli naši vojáci před sebou těžké rozhodnutí, když chtěli zběhnout na Východ. 

Teprve po smrti císaře Františka Josefa I. se část vojáků už necítila vázána přísahou a po Štefánikově výzvě začali vstupovat do legií. Idea českého a slovenského státu tedy postupovala velmi pomalu i v myslích oněch tří hlavních protagonistů. Rozhodně jsme to nebyli my, kdo by rozbil Rakousko-Uhersko. Byla to spíš otázka diplomatického úsilí zmíněného triumvirátu, prozíravost, že po porážce monarchie už byl hotový rámec vzniku nového státního útvaru. 

Je zpozdilé z odstupu řady desetiletí mít těmto třem za zlé, že spojili dva národy pod ideou čechoslovakismu, že na našem území byla silná německá menšina. Jsem přesvědčen, že v dané chvíli skutečně projevili více předvídavosti a diplomacie, než další výrazné evropské osobnosti. 

Po bitvě je každý generálem, říká se. Proto chci s velkou vděčností vzpomenout nejen na tyto tři muže stojící u zrodu naší samostatné nové státnosti, ale i těch 150 tisíc obětí války, české muže, kteří padli i pro naši svobodu. Nejsou zapomenuti a pomníčky na téměř každé návsi jsou toho dokladem.