Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, s přelomem roku jsme se dočetli, že papež František je nejlépe oblékaným mužem v jakési soutěži. A jeho slova i činy budí u mnoha lidí jen a jen sympatie. Jeho lidský přístup oslovuje i ty, kteří jinak do kostela nechodí a pro církev málokdy najdou slova chvály. 

Čtěte také: Dominik Duka: Je ekonomický růst tím správným cílem?

Musím přiznat, že jsem se s ním mnohokrát setkal po volbě papeže, a to i nedávno. Je skutečně člověkem, kterého dnes média označují možná už trochu příliš opakovaným slovem „charismatický“. Je báječné, že dokázal přitáhnout pozornost i těch, kdo jinak jsou vůči víře nebo církvi nadmíru kritičtí. 

Jeho slova jsou vřele přijímána a myslím, že každý z věřících se s nimi může ztotožnit. Jsme však svědky zvláštního efektu. Často se na něj odvolává ultralevice, která nám, věřícím, chce dávat lekce o jeho sociální nauce. Možná si neuvědomují, nebo nechtějí vidět, že jeho nauka vychází z diametrálně odlišných stanovisek. 

Papežova nauka není založena na třídním boji, nenávisti k utlačovatelům nebo závisti bohatým. Naopak zdůrazňuje harmonickou společnost, která dobře ví, co je skutečné přátelství a bratrství, která umí svým členům pomáhat a projevuje se skromností a sebekázní. 

Čtěte také: Dominik Duka: „Chudá“ církev? Romantická představa

To je přece cosi úplně jiného než třídní nenávist nebo pomoc, která v zemích reálného socialismu znamenala dodávky zbraní do rozvojových zemí. 

Doporučoval bych proto, aby si zájemci o exhortaci papeže Františka s názvem Evangelii Gaudium, tedy Radost evangelia, pozorně pročetli v plném znění a ne jen věty vytržené z kontextu. Možná s překvapením zjistí, že to není ideologická, ale věroučná záležitost, že se jedná o povzbuzení v hlásání víry v nové společnosti.