Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, v břevnovském opatství se konal seminář ve spolupráci s Instituto de Estudios Social Cristianos v Limě věnovaný sociálnímu učení církve a srovnání situace v Latinské Americe a ve střední Evropě. 

Zazněla řada podnětných příspěvků, a proto bych se rád k nim ještě někdy vrátil. V této chvíli bych ale chtěl trochu objasnit onen zvláštní termín „sociální učení církve“. 

Čtěte také: Dominik Duka: „Chudá“ církev? Romantická představa

V mysli nám totiž mylně vytane spojitost se slovem „socialistický“ nebo se sociálními službami. Jedná se však o celý soubor společenských věd, které se dotýkají antropologie, sociologie, společenské a profesní etiky, politologie. Vychází i ze souvislosti teologie a filozofie. Není to soubor církevních předpisů, ale vychází z nauky o Nejsvětější Trojici a také z nauky svatého Pavla nebo z listu Galatským. 

Po středověkém důrazu na panovníka jako služebníka svého národa a otce tohoto národa, jak tomu u nás bylo například u svatého Václava, přichází jako vrchol encyklika Lva XIII. Rerum novarum, z níž pak vychází úsilí církve o vzdělávání dělnictva, zakládání knihoven a pořádání přednášek. Na politickém poli pak vznikají národní křesťansko-sociální strany české, německé, polské, ale i křesťanské odbory. 

Dnešní pohled tohoto sociálního učení církve není možné uskutečnit bez ekumenické spolupráce. Byl jsem proto velmi rád, že hosté byli různorodí nejen regionálně, ale i věroučně, tedy z celé šíře křesťanské ekumeny. Myslím, že tato malá konference přispěla k oživení sociálních důrazů v církvi, k jejich promýšlení i k jejich uskutečňování v běžném životě naší společnosti.