Quo vadis…

Katolická církev v Spolkové republice Německo byla jednou z velkých opor a pomocí pro nás katolíky v bývalém Československu, ale také po pádu komunismu. Byly to výrazné postavy života katolické církve, jako i v článku zmiňovaný kardinál Julius Döpfner, kardinál Joachim Meisner či erfurtský biskup Hugo Aufderbeck a řada dalších. Byly to i politické osobnosti jako Dr. Kaufmann, vedoucí obchodní mise v Praze, pracovníci nadace Kirche in Not, později Renovabis, osobnosti z Konrad-Adenauer-Stiftung, Hanns-Seidel-Stiftung, Ackermann-Gemeinde ale i přímý zájem především kancléře Helmuta Kohla.

Události posledních dnů ve spojení s kardinálem Woelkim a nyní uveřejněném dobrozdání týkající se mnichovsko-freisinské arcidiecéze vyvolávají ve mně údiv a rozpaky. Zmíněný článek reaguje na obvinění papeže Benedikta XVI., resp. tehdejšího mnichovského arcibiskupa kardinála Josepha Ratzingera.

Zaráží mne, jak je možné, že výrazné osobnosti církevního života nepozvedly prst a neřekly: „Pozor, o čem to hovoříte?“ Zmíněná kauza kněze H. (1980) z essenské diecéze a citované zápisy mne vedou k jednomu tvrzení. A to, že tehdejší arcibiskup kardinál Ratzinger de facto podle tehdejšího i současného kanonického práva neměl žádné pravomoci nad zmíněný knězem jiné diecéze, jiné církevní provincie a na základě dobrozdání essenského biskupského úřadu neměl žádný důvod k jakékoliv reakci. Pokud by odmítl možnost léčení zmíněného kněze, pak by jeho postoj byl nehumánní a nekřesťanský. Víme, že celá problematika se vynořila až v době, kdy byl kardinál J. Ratzinger v Římě prefektem Kongregace pro nauku víry, která před tím tyto kauzy neřešila. Byl to on, který jako prefekt této kongregace reagoval na výzvu stařičkého velmi těžce nemocného Jana Pavla II. na základě jeho výroku: „jednou a dost“. Byl to také papež Benedikt XVI., který potvrdil směrnici České biskupské konference řešící problémy zneužívání nezletilých.

Je nutné si uvědomit, že nový zákon nepůsobí retroaktivně a pokud ano, pak k tomu musí být opravdové důvody. Přitom ovšem musí respektovat, jak říká papež František, „hermeneutiku doby“. Z ní musí vycházet výklad a následující postup. „Zneužívání před sedmdesáti nebo sto lety je brutalitou. Způsob, jakým žili, však není stejný jako dnes…“ Kladu si otázku, v čí prospěch bylo zpracováno dobrozdání advokátní kanceláře. Čísla za 75 či někdy za 100 let vytvářejí falešný obraz, pokud nemají potřebnou legendu a srovnání s čísly celé problematiky! Samotný dokument nezakládá podklady pro obviňování či soudy, neboť není, jak oznámil i Svatý stolec, dokumentem přinášející výsledky policejního vyšetřování či soudní výroky. Nepřísluší mi na základě nejenom nekompetentnosti ale i neznalosti zmíněného téměř dvoutisícistránkového materiálu dále rozebírat tento text, ale domnívám se, že nerespektujeme-li presumpci neviny obviněného a integritu oběti, pak se proviňujeme proti základnímu lidskému právu na spravedlnost. Jedině soudní výrok v řádném policejním vyšetřování může hovořit o viníkovi a oběti. Je třeba uvážit, jak je tomu v řadě dalších zákonů a soudních postupů tj. možnost vzájemného usmíření, odpuštění nebo i použití instrumentu milosti.

Papež František již v shora zmíněném rozhovoru s novináři ze dne 6. prosince 2021 při návratu z Řecka říká: „V případě zneužívání v církvi se postupovalo tak, že se to ututlalo. Tento přístup se bohužel uplatňuje i ve velkém počtu rodin v sousedství. Říkáme: Ne! Tohle zakrývání není správné. Musíme však vždy vykládat podle hermeneutiky doby, ne podle té naší (současné).“ Zmíněný článek vycházející z dokumentu dobrozdání však ukazuje, že ne vše bylo ututláno, ale že vedle potrestaných byli i neprokázaní viníci a někteří unikli spravedlivému trestu. Podle mého soudu k řešení nemělo dojít s pomocí advokátní kanceláře, ale skutečných odborníků z oborů kriminalistiky, justice, psychologie a dalších potřebných profesí vč. advokátů. Tímto způsobem byla nejenom poškozena pověst papeže Benedikta XVI., ale i místní církev mnichovské arcidiecéze, potažmo světová církev, neboť na základě takto provedené analýzy vznikla celosvětová mediální kampaň.

Dovolte, abych vyslovil také svůj názor, který se opírá o známý výrok velkého spisovatele, odvážného a statečného disidenta Alexandera Solženicyna: „Bez spravedlnosti není lásky.“ Obnova světa, a dodávám obnova církve v procesu synodality, nebude-li respektovat spravedlnost a základní lidská práva, je cestou do pekel. Volně cituji spolubratra arcibiskupa ze sousední rodné země papeže Wojtyły. A proto i když nemám žádné oprávnění, domnívám se, že předseda Německé biskupské konference žádající od papeže Benedikta XVI. omluvu by měl zvážit, zda jednal podle Desatera a v duchu spravedlnosti, křesťanské lásky a lidskosti!

Dominik kardinál Duka OP

arcibiskup metropolita pražský a primas český