Velikonoce jsou svátkem nesnadným. Zatímco Vánoce se týkají narození dítěte, radostné události, která má svou rodinnou atmosféru a domácí obyčeje, Velikonoce přicházejí s příběhem o zradě, zbabělosti, krutém mučení a popravě. Do probouzejícího se jara zasahuje zpráva o Kristově smrti. A co šokuje ještě víc než „smrt Boha“, je jeho vzkříšení. Vyvolává údiv, úsměv, skepsi, nedůvěru a pohoršení. Tomu přece nelze uvěřit! Pro nás křesťany je ovšem smrt a vzkříšení Ježíše Krista hlubinou lidského života a současně nadějí, která neumírá, která nikdy neumírá.
O Velikonocích jsme konfrontováni s bolestí a není tudíž tak docela snadné zaujmout jednoduchý, radostný postoj. Bojíme se bolesti a smrti a mrtvé raději necháváme odcházet bez rozloučení. Svá hoře skrýváme povrchními frázemi a různými klauniádami. Snad k tomu patří i to, že se s jistou úlevou vrháme na velikonoční koledování. Musím se ale přiznat, že já ani jako malé dítě, ani později jako dospívající chlapec jsem Pondělím velikonočním s jeho pomlázkou nikdy příliš nadšen nebyl. Pomlázku, výplatu děvčat, případné popíjení slivovice či pojídání velikonočně malovaných vajec jsem vždy vnímal jako trochu okrajový folklor. A když jsem jako malý kluk pomáhal matce při barvení vajíček, které se měly vařit, nenechal jsem je ve vodě dostatečně dlouho a koledníci, kteří tak dostali vejce syrová, by asi tehdy nejraději své pomlázky, tatary, mrskuty nechali dopadnout na má záda.
O temné a bolestné stránce Velikonoc, které jsou součástí dějin izraelského či židovského národa, ale současně ústřední událostí křesťanství, nelze pochybovat. Ježíš, jako příslušník judského kmene, slavil Velikonoce, tedy pesach, od svého dětství. Pro Izraelity to byly a jsou svátky spojené s jejich osvobozením, s osvobozením z egyptského otroctví. Cesta na svobodu trvala čtyřicet let a vedla pouští, kde tou nejdůležitější zastávkou byla hora Sinaj. Tam Mojžíš předává svému národu zákon smlouvy, tóru a dvě desky s desaterem přikázání. Jedna deska vyjadřuje vztah člověka k Bohu, druhá deska vztah člověka k člověku. Tato Magna charta nemá obdobu v žádném jiném zákonodárství žádného jiného národa. Je smlouvou mezi Bohem a vyvoleným národem.
Začal jsem tím, že Velikonoce jsou pro dnešní dobu svátky nesnadno uchopitelnými. Velikonoční beránek odkazuje totiž ke svátkům kočovných pastevců, kteří na jaře z prvního vrhu obětovali beránka jako záruku požehnání a ochrany pro svoje stáda. Nekvašené chleby připomínají, že Izraelité se na svou cestu z Egypta vydávali v noci a nahonem po desáté egyptské ráně, při níž zahynuli všichni prvorození. Pro porozumění Velikonocím je třeba znát dějinnou situaci izraelského národa, ale také vědět, že jaro na předním východě znamená něco trochu jiného než jaro v našem zeměpisném pásmu.
Řád velikonoční večeře nám popisuje tzv. pražská hagada, významný středověký rukopis, který nám může do jisté míry přiblížit základní rysy Ježíšovy poslední večeře. To je ta velikonoční večeře, kterou si my křesťané připomínáme na Zelený čtvrtek. Víme, že to nebyla večeře jenom radostná. Byla poznamenána vědomím, že situace se vyostřuje a Ježíšovo zatčení a poprava se přibližují. V řadě filmů, románů, divadelních her, ale i ve výtvarných dílech jsme svědky toho, jak ten, který byl velikou nadějí, připraví hořké zklamání všem, kdo snili o bezprostředním osvobození. Ježíš Kristus se nepostavil do čela jejich zápasu. Namísto toho přijímá zradu a zbabělost druhých a svou vlastní porážku.
Při poslední večeři se vyslovuje k nové smlouvě, o níž hovořili proroci a především prorok Jeremiáš. Ten hledí do daleké budoucnosti a mluví o smlouvě, na níž mají mít účast i ostatní národy. Ani Kristus nemluví o politickém vysvobození, ale o vysvobození člověka z pout zrady, zbabělosti, závisti, krutosti, z pout, která člověka činí otrokem. V Ježíšových očích, ale i v očích Jeremiášových je to větší nesvoboda, než otázka polické situace jednoho národa. Při této večeři pronáší Kristus nejen modlitbu nad nekvašenými chleby a kalichem vína, jak to dělali Izraelci, ale sám sebe ztotožňuje s tímto chlebem a vínem. Dává celou svou existenci za nás za všechny a tak se on sám stává velikonočním beránkem. V úplnosti se rodí křesťanské velikonoce. Ježíš říká: Toto je mé tělo, které se za vás vydává a toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. To je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku.
Na Veliký pátek je Kristus zbičován, zbaven oděvu, je přibit na kříž, na šibenici určenou pro velezrádce. Pro Piláta je to politický zločinec, pro část velerady rouhač. Po tomto úplném ztroskotání, které i v učednících vyvolává otázku, co dál, však přichází nedělní ráno. Jsou to ženy, hlavně Marie Magdalena, které přinášejí radostnou zprávu: hrob je prázdný, viděli jsme ho, žije, pojďte se podívat. Je ale tato neuvěřitelná zpráva věrohodná?
O její věrohodnosti svědčí ti, kdo za obhajobu Ježíšových slov platily pronásledováním, vyhnanstvím či smrtí. Vírou uchovávané Ježíšovo učení se stalo základem nové civilizace, kterou můžeme nazvat křesťanskou či západní. Je to civilizace, která nestaví na smrti, ale na životě, která zradu, zbabělost, závist a nenávist považuje za nejtěžší hřích. Láska je pro ni silnější než smrt. Je ale vůbec možné vzkříšení?
Moderní věda ví, jak nepředstavitelná je skutečnost toho, co nazýváme vesmírem. Naše definice, že hmota je to, co lze nahmatat a vidět lidskýma očima, je pro ni úsměvná. Po návštěvě budoucího laserového centra v Dolních Břežanech, kde jsem se nechal poučit o řádu mikrokosmu, o životě mikročástic, o jejich využití v technologiích, ale i medicíně, bych snad řekl, že Ježíšovo vzkříšení je menší zázrak, než vznik vesmíru pouhou náhodou.
Mluvíme zde o principech světa a lidského života. Během velikonočních svátků nejde o nic menšího. Ježíš Kristus říká: Já jsem vzkříšení a život. Těmito slovy, o něž se opírají křesťanské Velikonoce, bych chtěl své „kázání“ pro čtenáře MF Dnes zakončit a všem popřát onu radostnou a opravdovou naději života.
Kardinál Dominik Duka OP
