Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, starší z vás před sebou můžou mít obraz katolického svátku Božího těla. Malá děvčátka kráčejí v průvodu s košíčky plnými okvětních plátků pivoněk a růží a sypou je před nebesa, pod nimiž je nesena monstrance s proměněnou hostií.

Ať už jsme věřící, nebo nikoli, možná by nás mohlo zajímat, že za tento svátek tak trochu můžeme my, Češi, respektive český kanovník Petr, který putoval do Říma, aby si dal trochu do pořádku své pochybnosti o skutečné přítomnosti Krista v oltářní svátosti. 

V italské Bolseně pak při proměňování začala hostie krvácet, aby dostal odpověď více než názornou. V blízké katedrále v Orvietu je od té doby zázrak vymalován na řadě fresek a toto město má dnes jakousi družbu právě s Prahou. 

Čtěte také: Dominik Duka: Ohlédnutí za slavností Božího těla

Tentokrát však nechci uvažovat o teologických nebo mezinárodně politických souvislostech. Rád bych připomněl, že právě při této slavnosti došlo v roce 1949 k provokaci ve svatovítské katedrále a kardinál Beran byl pak izolován od věřících. Stoupenci komunistů a tajné policie vytvořiliatmosféru lidového odporu proti arcibiskupovi. 

Další léta přinesla církvi u nás jen větší a větší útlak. Beranova internace trvala až do roku 1963. Tento vězeň koncentračního tábora v Dachau se tak stal vězněm i dalšího totalitního režimu. Jeho osud a síla v utrpení je svědectvím o Kristově lásce, která je ochotna dát život za druhé. Nejen při mučení, ale prolévat krev i po kapkách v internaci i daleko od vlasti, od své milované diecéze. 

Věřím, že jednoho dne bude kardinál Beran blahořečen a bude tak i oficiálním příkladem pro nás, pro naši lásku k vlasti, církvi a lidem.