"Moje setkání s otcem Akvinasmem má dvě roviny, ta první je vyprávění o něm od jeho českých spolupratří jako byli Metoděj Habáň, ale i otec Dacík a další. První skutečné setkání se odehrálo na nádraží v Hradci Králové v r. 1973, kdy otec Akvinas přijel na moji primici. Stal se tak generálním zpovědníkem mých rodičů, a mohu říci, že on celou primici prožil ve zpovědnici (dodávám že to byl kněz politický vězeň, bez státního souhlasu). Byl to člověk, který opravdu následoval Krista, pro něho CÍrkev nebyla organizace, pro něho ani Řád nebyla organizace. On dokázal přijímat jednotlivé představené, ať už to bylo v obecné Církvi, nebo řekněme i v rámci Řádu a Provincie tak jako danou skutečnost, která patří k té struktuře Ducha Svatého, ale on byl knězem, který měl nesmírně citlivý přístup k člověku. Mohu to demonstrovat na vyprávění známého pražského kněze, pátera Pilíka, když v Leopoldově drali peří, no a mnozí jaksi plnili normu tím, že drali ve všelijaké kvalitě. No a otec Akvinas měl vždycky poznámku: “Uvědomujete si”, teraz budem hovorit po slovensky, “ked ten vankúšik dostane malé babetko a ten brk ho bodne!?” Tak on pracoval poctivě.

Současně byl vlastně zpovědníkem Leopoldova, zpovědníkem dalších věznic, kde byl, no a znamená to, že po určité době zcela jistě byli bonzáci, kteří ho udávali a on šel do korekcí, čili on prožil velikou část svého vězení na samotkách v hladovce. Nikdy nenosil v srdci nenávist! Konec konců, ten komunistický režim mu představoval spolužák gymnázia, syn kostelníků z Modrého kostela v Bratislavě: Gustav Husák. A to už vím z vyprávění, kdy jsme se setkávali, protože vlastně jsme vytvářeli určitý triumvirát s otcem Ambrožem Svatošem, který byl do roku 1986 naší hlavou, a my od roku 1975 jsme měli rozdělení na Českou část Provincie a Slovenskou část, a mě bylo  jako přižčeno dbát na určitou formaci studijní. Takže všechna naše rozhodnutí byla dělána tak jak to má být demokraticky, hlasováním, dva proti jednomu a nemohla nastat nikdy patová situace, ale často naše řešení spočívala v symfonii, tedy v souhře.

Nezapomenu na tuto jeho práci, protože vlastně vznik Slovenského vikariátu, ale pak i vznik Slovenské dominikánské provincie, to byly kroky na kterých jsme od roku 1975 společně pracovali. Každé setkání s ním bylo pro mě určitou duchovní obnovou, rovněž tak jako s jeho sestrou, která byla spolustudentkou se známou kunzhistoričkou Růženkou Vackovou, ženou, která byla nejdéle ve vězeních komunistického Československa, ale před tím měla trénink v nacistických vězeních. Myslím, že to jsou skutečnosti, kdy můžeme vidět, že svoboda Církve, kterou občas prohráváme naší malou statečností, anebo i určitou pohodlností, stojí právě na těchto opravdu velkých postavách, které si nikdy neřekly o žádné vyznamenání, a jak už to bývá, ani na ně nikdo nevzpomenul, aby je připomněl a vyznačil. Takže já bych tímto chtěl vlastně vzdát dík zesnulému otci Akvinasovi."

Akvinas Gabura - Parte