Až do 10. století byla translace, tedy přenesení ostatků mučedníka, způsobem, jak byl rozvíjen kult svatých. V rané církvi neexistoval žádný oficiální proces kanonizace, který by byl výhradně v pravomoci papeže, jako je tomu dnes. Také sv. Václav byl za svatého provolán přenesením jeho ostatků na Pražský hrad.

Právě tento okamžik si nedávno připomněli věřící v pražské katedrále sv. Víta. „Jeho za svatého povolal lid,“ říká pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP a dodává, že „translace je spojována se zachovaným tělem mučedníka, čímž se do křesťanství dostává tradice neporušeného mladického těla, která byla v antice znakem nesmrtelnosti. Legendy o sv. Václavu nám představují ideálního panovníka podle Augustinova díla De civitate Dei. Svatý Václav je v nich nazýván věčným vládcem a králem.“

Nesmíme zapomenout na zázraky, které přenesení ostatků provázely a které jsou podle kardinála Duky potvrzením svatosti knížete Václava. První připomíná sloup se sochou světce ve výklenku kostela sv. Františka z Assisi na Křižovnickém náměstí. V 10. století břehy Vltavy spojoval ještě dřevěný most a průvod s tělem sv. Václava se zastavil na staroměstské straně u rozvodněné řeky. Vůz, který tělo převážel, nemohl projet. Voda však podle legendy náhle klesla. Truhla s ostatky byla složena z vozu a několik mužů vyzvedlo břemeno na svá bedra a přešli na druhou stranu řeky. Tím druhým zázrakem bylo otevření věznice na Malostranské náměstí právě v okamžiku, kdy tudy procházel průvod s ostatky patrona české země.

Jak známo, sv. Václava nechal roku 935 zavraždit jeho bratr Boleslav. Ať už jeho pohnutky byly jakékoli, dal Václavovy ostatky po třech letech od jeho zavraždění dne 4. března přenést do svatovítské rotundy na Pražském hradě, kterou nechal kníže Václav vystavět. Tím začíná „druhý život“ sv. Václava. Vnuk prvního křesťanského knížete Bořivoje a jeho manželky sv. Ludmily začal být jako mučedník a patron české země uctíván bezprostředně po své smrti. Nad jeho hrobem bylo nejdříve zřízeno biskupství a časem mu byla symbolicky svěřena i péče o celý český stát. Tak se z něj stal věčný panovník, který pouze dočasně propůjčoval správu země právě vládnoucím knížatům a králům.

(Aleš Pištora)