Drazí přátelé, sestry a bratři v Kristu

zde v katedrále, i vy, kteří nás sledujete pomocí přenosu,

zaznělo Evangelium, zazněla slova, která nazýváme Prologem, slavnostním vstupem Janova Evangelia. A jsou to slova, která nám připomínají také i první stránky Bible. Především tím „Na počátku…“; En arche…; In pricipio…; Barešit bara… A já mám tu výsadu, že hledím na onu slavnou růžici naší katedrály, kterou navrhl velký milovník – a můžeme říci dostavitel budovy katedrály – biskup Antonín Podlaha. Ale ten umělecký dojem nám vytvořil František Kysela.

Ano, katedrála mluví. Slavíme v ní druhé „kovidové“ Vánoce. Za Petra Parléře dostala tuto budovu, jejíž podstatnou část dostavěl započal Karel IV. a dostavěl Václav IV. A to probíhal v této zemi mor. Sestry a bratři, postavme zpříma hlavu. Jsme tady. Tak se nesmíme poddávat obavám, stresu, strachu. Jaký máme důvod? Uvědomili jsme si ta slova? „Na počátku bylo slovo“. A zdá se nám to skoro stejné jako „Na počátku stvořil Ten, který je, svět“. Ne docela. Vy hledíte na Velikonoce a vidíte Toho, který se narodil v náruči Otcově, Ježíše Krista, pravého člověka, pravého Boha.

Slovo není pouhý duch, to není pojem, to není pouhá myšlenka. Slovo v Božím jazyce Abrahámově, Mojžíšově, ale i v jazyce Ježíšově. Až budete slyšet ta slova „Toto je moje tělo, toto je kalich mé krve“, ta říkal Pán Ježíš hebrejsky. To je jazyk knihy knih. Té knihy, která vytvořila v oné velké symbióze židovsko-křesťansko-řecko-římské kultury civilizaci, kterou nazýváme naší, chcete-li, Západní, protože se dotvořila na Západě. Ale Jeruzalém je od nás, jak víte, na východ, čili my se nemusíme jaksi segregovat tak nebo onak.

„Na počátku stvořil…“ V té růžici nám jednotlivé kruhy připomínají jednotlivé dny. Pokud jste obdrželi vánoční gratulaci, můžete si přečíst, co je tam napsáno. Vrátím se zpět: Slovo je Duch i čin. Jakmile si začneme z Bible vybírat podle svého, vznikne paskvil. A o ten se pokoušíme my; nemyslím my tady, ale mnozí, kteří nevědí, co to je naslouchat, pokora, poučit se. Ti vždycky vytvoří nějakou ideologii, nějaké učení a my můžeme akorát říci: Pán Bůh s námi a zlé pryč.

Uvědomíte si, jakým způsobem vypovídá tato zpráva o tom, kdo je Bůh a kdo je člověk? „A Slovo přebývalo mezi námi.“ Pozor, tam bychom správně měli říci: „A Slovo stanovalo s námi; stanuje s námi.“ To je onen stánek, šekina, ve kterém Bůh přichází k národu, který uniká z otroctví z Egypta či z Babylonu. A On jde vždy s nimi. On jde vždycky s námi. Oni věděli tak jako my a zápasili.

Kdo je Bůh? Vzpomeňte na ty věty v zemi, kterou chtějí nazvat ateistickou, ale vidíte, jak se my držíme právě toho Božího Syna, Ježíše, Jehošua, Jahve, Ten, který je zachraňuje. Dokonce naši vojáci sestřelili Santa Clause a Dědu Mráze vyhnali. To je válečný pozdrav armády České republiky.

A zde je potřeba si tedy uvědomit - ano, On je s námi. Aby mohl být s námi, aby nebyl tím vzdáleným, o kterém říkáme - sama Bible - vždyť Ho nikdo neviděl. Nedokážeme si Ho představit. Dokonce víte, že Desatero říká, že si Ho nesmíme namalovat, že si Ho nesmíme jaksi vytesat do kamene. My to porušujeme. A porušujeme to až od okamžiku, kdy po tisíci letech křesťanství jsme si uvědomili, že si to můžeme dovolit. Můžeme si to dovolit proto, že první stránky Bible říkají: „Stvořil člověka, muže a ženu – ty dvě slova musíme držet dohromady – ke své podobě, ke svému obrazu.

A proto tedy, kdybychom měli zachovat původní gotická okna, a my víme, jak vypadala, tak víme, že vždy Bůh stvořitel a Kristus mají stejnou podobu. Dokonce jsme mohli obdivovat Pražské Jezulátko v Peru. Tam zobrazovali Nejsvětější Trojici jako tři postavy vousatých mladých mužů, jak je to dnes v módě. A když jsem se zeptal: „A kdo je kdo? Kdo je Otec?“ Odpověděli, že to se nedá poznat, protože Bůh je nepoznatelný. O Něm říkají velcí mystici židovského národa: „Jen On, který je, ví, kdo je.“ Ale my víme jedno, že já, Ty, vy, my jsme Jeho obrazem. A proto Desatero hájí člověka, protože hájí bohočlověka Ježíše Krista.

A můžeme říci, že všechny pýchy, zrady, podlosti, války, mučení mají jediný základ v odmítnutí toho, co poznáváme. V odmítnutí člověka jako Božího obrazu. Je-li člověk mluvící opice nebo kanárek, tak s ním také tak zacházíme. Dnes jsme svědky toho, že pro mnohé lidi je život ne pod úrovní psa ale skutečně malé žabičky, protože pro určité skupiny „dnešního světa“ má větší cenu žabička než člověk. Proto se také dálnice do Hradce Králové stavěla x roků, protože stále hájili žabičky. Ale že každý rok umíraly desítky lidí, protože nebyla dálnice. To tyto citlivé jednotlivce nezasahovalo. Ať přijmou tuto kritiku, protože to je i problém dneška.

A to je i problém Vánoc, protože právě Vánoce, kdy jsme slyšeli onen Janův Prolog, nám jasně odpovídají. A k té tendenci říci: „Dost Vánoc!“ – Ona ta dáma tam napsala: „Dost oslovování otec a matka.“ Jenže otec a matka jsou základní pojmy na celém světě, ale jsou to také základní pojmy Bible. Uvědomujete si, že ta paní nám vlastně zakázala modlit se Otče náš? Zakázala nám číst proroky. To, že teď jsi náš Otec, volá Izaiáš, Jeremiáš, zpíváme to v žalmech. Dál dokonce Izaiáš přirovnává Boha k matce, když chce vysvětlit nám lidem, že Bůh miluje člověka. Abychom to pochopili, musíme si uvědomit, kdo je matka. Tolikrát to opakuji a budu to opakovat do nekonečna. Tak jako prý svatý Jan, ten, který je autorem Janova Evangelia, nakonec nekázal. Řekl by vám to jednoduše: Mějte se rádi.

Chceme-li opravdu prožít Vánoce - víte to všichni - tak se musíme mít rádi. A nemůžeme si představit Vánoce bez rodičů, bez otce, bez matky. Ne A a B, ne 1, 2. Protože jestli jsme se učili mluvit, tak jaká byla naše první slova? Jaká byla první oslovení? V jazyce Bible výraz dávár - slovo a jméno - šem se úplně v pohledu na Boha protínají. Zdvojují. A to je poselství Vánoc.

Proto můžeme říci: Ano, Velikonoce jsou podstatné, protože tam Kristus ukázal Boží lásku, na kříži. Protože mít rád znamená dát všechno. Ale Vánoce nám říkají, že ta krása života a lásky začíná tam, kdy jsme poprvé nejenom vyslovili jméno matky: „mami, tati“. „Maminko“ pak později, to je moc dlouhé pro děti. Ale tady se nebudu pouštět do diskuse, protože nejsem žádný odborník. Ale to jsou ty chvíle, proč jsou Vánoce nejkrásnější svátky v roce.

A české Vánoce patří mezi nejkrásnější Vánoce na světě, i když jsme do nich přijali mnoho prvků. Ale musíme si uvědomit to, co řekl včera pan nuncius velvyslancům v angličtině: Ano, české Vánoce v duchovním, kulturním a společenském rozměru stojí za to, abychom si je nenechali vzít. Poněvadž kdybychom si je nechali vzít, pak budeme taková napodobenina umělé inteligence. Protože ta umělá inteligence vám odpoví, napíše, ale nitro, srdce, v kterém je duše, kde se snoubí rozum a láska s citem v plné harmonii, to nedokáže. To neříkám já, to je odkaz bratra Václava Havla, jednoho z nejvýznamnějších odborníků na umělou inteligenci, Ivana.

A tak, chceme-li vědět, co je láska, hajme si naše Vánoce.

Amen.