Dnešní zpráva o odchodu Otce kardinála arcibiskupa Jozefa Tomka, rodáka z východního Slovenska z Udavského je do jisté míry zprávou bolestnou, ale víme také, že odešel nejstarší kardinál kardinálského sboru jmenovaný papežem Janem Pavlem II. Ve své službě církvi se vypracoval, můžeme říci od „píky“ až k jednomu z nejvyšších úřadů v katolické církvi jako prefekt Kongregace pro evangelizaci národů. Stal se tak zodpovědným za velkou část světa, kterou nazýváme katolickou misií. Je to nejen velká čest, ale také nesmírně vyčerpávající práce, protože úřad, v jehož čele stál, pro něj znamenal být stále na cestách. Mohli bychom tvrdit, že vedle papeže svatého Jana Pavla II., jehož byl věrným spolupracovníkem, byl druhým mužem církve, který prošel svět.

Jeho znalost církve byla nesmírně hluboká a získal si velkou podporu i uznání jednotlivých místních církví Afriky, Asie a dalších oblastí, kde se nacházel. Patřil k prvním sekretářům biskupské synody, iniciované po 2. vatikánském koncilu papežem Pavlem VI. Myslím, že rodák naší širší vlasti, bývalého Československa, vlastně dosáhl nejvyššího úřadu římskokatolické církve v jejích dějinách. Tento úřad vykonával s kompetencí, znalostí, ale i s velkou trpělivostí.

Přes vysoký věk byl nejen jako předseda Papežské rady pro Mezinárodní eucharistický kongres konzultantem a poradcem i pro nás ostatní kardinály a biskupy. Mohu také říci, že rozuměl velmi dobře situaci církve v postkomunistických zemích, a to především na Slovensku, ale i v České republice, protože tato oblast mu opravdu ležela na srdci.

Při jeho poslední návštěvě Slovenska během cesty papeže Františka jsme se vlastně jistým způsobem rozloučili, aniž bychom to tušili, a měli jsme možnost společně hovořit s papežem Františkem o církevním životě na Slovensku. Považuji za svou povinnost, abych se s ním osobně rozloučil v jeho rodné arcidiecézi v Košicích.