Vážení přátelé,

rád bych využil této slavnostní příležitosti, abych poděkoval za podporu a pomoc v době nesvobody, kdy se naše země nalézaly v bloku sovětského impéria a byla to právě polská katolická církev, která pomáhala církvi v mé rodné zemi. Díky podpoře nezapomenutelného primase kardinála Stefana Wyszyńského byla zachráněna i kontinuita Generálního studia českých dominikánů tím, že nám bylo umožněno získávat licenciát teologie na vaší fakultě. Bezprostřední dík patří biskupu Kazimierzi Romaniukowi a oponentům mé práce, zvláště pak biskupu Bronislawu Dembovskému. Celá tato aktivita byla možná zvláště díky organizační schopnosti zesnulého provinciála Otce Michala Mroczkowského, který získal pro tyto aktivity i podporu papeže sv. Jana Pavla II. Zní to jako dávná historie, ale mohu snad říci krásná i velká.

Przemówienie Jego Eminencji kard. Dominika Duki OP z okazji udzielenia doktoratu honoris causa Papieskiego Wydziału Teologicznego w Warszawie.doc (Polský překlad)

Téma licenciátní práce zní „Zápas o člověka“. Vznikla pod dojmem oné velké války o důstojnost a svobodu. Byla to doba Solidarity a Charty 77. Doba, v které vystoupilo do popředí poselství Božího zjevení o člověku, který je středem dění a zájmu Všemohoucího, který svůj zájem potvrdil v tajemství inkarnace a svou láskou k člověku (filantropos), svou smrtí na kříži.

Často se hovoří o tom, že Česká republika patří k nejateističtějším, či nejsekulárnějším státům Evropy, potažmo bylo by možné říci světa, nakolik je verifikovatelné tvrzení encyklopedie Britaniky, která říká, že počet ateistů ve světové populaci představuje 2%. Pak bezesporu 7 až 10% Čechů, resp. občanů České republiky, kteří se hlásí k ateismu, představují relativně zřetelný počet. V jakém slova smyslu je možné hovořit o míře sekularity české společnosti, která se výrazně spojuje s pojmem ateismu. Společenský vývoj po roce 1989 v naší zemi není snadno srovnatelný s postupem sekularizmu v okolních zemích, ať směrem na západ, či na východ. Výrazná sekularizace našeho prostoru, především v Čechách, byla dílem průmyslové revoluce, kdy Čechy představovaly v rámci rakousko-uherské monarchie její průmyslové srdce. Výrazného počtu dělnictva, které tvořily vykořeněné vrstvy venkovanů, se zastalo sociálně demokratické hnutí a později se z něj zformovala sociálnědemokratická strana, která byla vládnoucí stranou v poslední dekádě vlády monarchie. Církev, která se snažila spolu s aristokracií, budovat sociální síť, narazila na protivníka, kterým byla liberální vláda ve Vídni. Ta také označila v rámci rozdělení monarchie (dualita Rakousko-Uhersko) Čechy za bigotní část monarchie a upřela zemím koruny české vlastní suverenitu. To uvedlo především českou inteligenci k politickému rozhodnutí a založení tzv. Mladočeské strany, která prosazovala zásadu „pryč od Vídně, pryč od Říma“. Tomu odporoval především postoj kardinála Bedřicha Schwarzenberga, pražského arcibiskupa a primase českého, a dalších. Kardinál sám vedl protestní delegaci k císaři. Odmítnutí znamenalo přiklonění se a důslednému obnovování české duchovní tradice, kterou můžeme nazvat pietas bohemica, reprezentovanou sv. Václavem, Vojtěchem, sv. Ludmilou, sv. Anežkou Českou, sv. Janem Nepomuckým a dalšími zemskými patrony. Ale také ve spojení s mariánskou úctou, symbolizovanou Paladiem země České, tj. medailonem, který podle legendární tradice byl darován při křtu kněžně sv. Ludmile arcibiskupem sv. Metodějem. Tím také dochází i k výraznému propojení české a moravské spirituality. Poutní cyrilometodějské místo, Velehrad s mariánskou bazilikou se promění v centrum výrazného duchovního, kulturního i sociálního programu, který bude ovládat katolicismus v České republice až do dnešního dne. O tom svědčí také i přítomnost polského papeže na Velehradě při první cestě do Československa v roce 1990, což byla jeho první cesta za hranice železné opony do Evropy osvobozené od komunistické, ateistické diktatury.

Myslím, že předchozí řádky by mohly svědčit o tom, že se nalézáme v zemi, která nemůže být považována za ateistickou, či sekulární. Přesto tomu tak není. Domnívám se však, že spíše než o sekularizmu, je třeba hovořit o vysoké míře indiferentismu. A to jak ekleziologického, tak náboženského. Kořeny tohoto fenoménu můžeme hledat do jisté míry v dějinách naší země, kde křesťanství hraje od počátku jak duchovní, tak kulturní i politickou a státoprávní úlohu. Již od devátého století se střetává na našem území západní a východní křesťanství. Křest našich lechů, nejprve v Pasově 831 (z Moravy), poté v Řezně 845 (z Čech), příchod cyrilometodějské misie na Velkou Moravu, a křest vládnoucího knížete v Čechách Bořivoje s manželkou sv. Ludmilou v roce 863(?), toto střetávání západního a východního ritu spolu s mentalitou se projevuje v raném gotickém období i v časté polarizaci mezi Čechami a Moravou. Často se nejedná pouze o otázku nábožensko-kulturní ale i politickou, řešenou se zbraní v ruce.

Pro většinu Evropanů je ovšem známějším obdobím husitská revoluce, nejenom v zahraničí ale i v místní historiografii často prezentovaná jako zápas dvou církví, či dvou konfesí katolicismu a husitství, což je třeba nazvat ahistorickým bludem. V Čechách v tomto období neexistovaly dvě víry, či dvě konfese. Výraz „lid dvojí víry“ je diktum připisované králi Jiřímu z Poděbrad a označuje de facto existenci dvou ritů ve smyslu užívání jazyka a communia „sub una“, či „sub utraque“. Jazykově můžeme říci, že utrakvisté používali v značné míře českého jazyka a Mistra Jana Husa - tragický symbol českého pokusu o reformu - ctili jako světce. Jednota církve byla vyjádřena i organizačně dvěma konzistořemi v Praze, horní při katedrále sv. Víta a dolní při kostele Panny Marie u Týna na Staroměstském náměstí. Vznik české konfese, vlastní církevní entity, musíme klást do roku 1457, kdy v Kunvaldu, v severovýchodních Čechách byla založena tzv. Jednota českých bratří, ve světě známá pod pojmem Moravians Brothers, jejímž posledním biskupem byl Jan Amos Komenský. Žižka se svými tábority, či hradeckými sirotky, představuje radikální vzbouřenecké křídlo, jehož činnost utopila pokus o reformu v krvi a končí v bitvě u Lipan 1434. Zmíněná Jednota vzniká jako bolestná reakce na nekřesťanské zápasy a nenávist, která ovládla zemi a je pro ni příznačná myšlenka pacifismu, která vrcholí také ovšem po nezdařeném vojenském znovu ovládnutí i v díle Jana Amose Komenského. Historie patnáctého, šestnáctého a sedmnáctého století je historií zápasu uvnitř českého státu mezi jednotlivými politickými a nábožensky zabarvenými proudy, kde lze konstatovat, že velkou roli hrály mocenské a ekonomické zájmy, jak jednotlivých členů aristokracie, tak měst, či určitých zájmových skupin obyvatelstva. Od doby utrakvismu až po současnost jsme svědky jevu, který můžeme nazývat převlékání kabátů, tzn. přecházení z jednoho do druhého tábora z důvodů mocenských a ekonomického zvýhodnění. Vytváří se mentalita přežití, kde holý život, či ekonomické zabezpečení, nebo politická a společenská kariéra je bezesporu nadřazena náboženské příslušnosti.

Doba osvícenství, tj. reforem císaře Josefa II., kdy Toleranční patent dává možnost přihlásit se k pěti vyznáním, tj. římskokatolickému, luterskému, kalvínskému, pravoslavnému, či židovskému, nastolila velkou otázku pro mnohé, kteří se vzhledem k minulosti rodinných tradic nedokázali ztotožnit ani s jednou kolonkou evidence a byli zapisováni císařskými komisaři do šesté skupiny pod označením jako ateista, či nevěřící. I v období Tolerančního patentu zůstává monarchie jako stát, který se hlásí k římskokatolickému vyznání, ostatní jsou pouze tolerována. Ke zcela nové situaci dochází po prohrané bitvě s Pruskem v roce 1866 u Hradce Králové, kdy v rámci politické reformy, ale též v odmítnutí Prvního vatikánského koncilu, se monarchie stává státem nábožensky neutrálním a římskokatolické církvi zůstává setrvačně tradiční postavení, ale můžeme hovořit o plném respektování náboženské svobody, což také vyjadřuje i přítomnost duchovních v císařské armádě, kde navíc jsou zastoupeni i vyznavači Islámu. I zde můžeme říci, že existuje historiografický mýtus o monarchii se státním náboženstvím až do konce první světové války. Toto přesvědčení sehrálo důležitou roli při odmítání míru v roce 1917 ze strany USA, kdy vojenský poradce prezidenta Willsona, generál Gordon, militantní protestant, požadoval totální zničení rakouskouherské říše, jako vítězství nad papeženci.

Dovolil jsem si tímto exkurzem přiblížit náboženskou a společenskou situaci v České republice, kde počet pokřtěných katolíků se pohybuje okolo 40 % občanů a počet pokřtěných v ostatních církvích cca na úrovni 7%. Někdy hovoříme o 10%, což je dáno vysokou přítomností legálních i ilegálních imigrantů, především z východní Evropy, kteří naplňují pravoslavné, či řeckokatolické kostely, což je výrazně vidět o Velikonocích. Řekl jsem pokřtěných, protože můžeme s jistou mírou pravdivosti říci, že jedna čtvrtina neví o své příslušnosti k církvi a to z důvodu, že byli pokřtěni jako nemluvňata, většinou zásluhou prarodičů, aniž by se projevila v jejich dalším životě náboženská výchova. To je také i důsledek, že většinová víra v České republice je víra v „něco“. „Něco musí být“, „něco nebo cosi musí nad námi být“. Vyznavač této víry často o sobě říká, že je nevěřící, či ateista a chápe tuto výpověď v duchu onoho vyplňování rubrik v Tolerančním patentu, aniž by si tohoto historického vlivu byl vědom. Jádro katolické církve, které můžeme počítat do dvaceti procent obyvatel, však většinou neprojevuje zájem, anebo přímo odporuje určité otevřenosti a určitému kontaktu k téměř čtyřiceti procentům pokřtěných a vyznáním tzv. „něcistů“ (dle Prof. T. Halíka). Zjednodušeně je považuje za ateisty v úzce dogmatickém chápání, kdy hovoří o teismu, panteismu, či agnosticismu. Při seriózním a přátelském rozhovoru u většiny vyznavačů něcismu dojdete k určité formě teismu. Není ovšem možné pouhým dialogem objasnit filosoficko-teologické pojetí osobního Boha ve smyslu křesťanské filosofie, či teologie. Jedním z největších důsledků posttotalitní doby je neúspěšná a nedostatečná katecheze a její přítomnost ve školách, sdělovacích prostředcích a dalších výchovných a vzdělávacích aktivitách nejen v římskokatolické církvi, ale i v ostatních křesťanských církvích. Na rozdíl od obnovy církevního školství, či organizace římskokatolické charity a podobných zařízení ostatních církví, musíme říci, že indiferentismus se nám nedaří překonávat, ale nelze hovořit o zemi ateistů, či zemi, která vykazuje enormní sekularismus. Setkání mládeže organizované komunitou Taizé na přelomu 2014/15 dle výpovědi bratra Aloise odhalilo, že křesťanské církve v našem hlavním městě jsou výrazně mladé a živé. Překvapila je především účast mladých, jako i spolupráce se střední generací, velkorysá podpora a pochopení ze strany úřadů, tak i obyvatel, kteří sami přiznávají, že nejsou členy církví.

Dialog a pokračování v zápasu o lidskou důstojnost a svobodu je i pro mne závazkem a také tak chápu i váš postoj vůči mé osobě, jako i církvi v naší zemi a jsem vám nesmírně vděčný i zavázán, protože podíl na návratu svobody a obnově lidské důstojnosti je nepřehlédnutelný v pontifikátu velkého papeže sv. Jana Pavla II., který je synem polského národa, jako i dítětem polské Církve, která si vždy byla vědoma významu plné svobody a suverenity, jak Církve, tak vlastního národa i země.

Pán Bůh zaplať!

+Dominik kardinál Duka OP

arcibiskup pražský a primas český